| http://www.skalsky.net » Fotky z akcí a cest » Ötztal - RamolHaus | |
| >>> V tomto příspěvku jsou kromě mých vlastních fotovýtvorů použity i některé fotky (kde se Milan drápe do kopce, pózuje, leze, leží, klečí atp.) od parťáka Emila Čelustky (s jeho laskavým souhlasem) <<< | |
|
« Výstup z Ventu na RamolHaus » « RamolHaus - dům plný překvapení + cesta zpět » « fotogalerie » |
|
| Na konec května jsme si s Emilem naplánovali návštěvu alpské oblasti Ötztal - do poslední chvíle s ohledem na předpověď počasí nebylo úplně jasné, na které vrcholky se vydáme - nakonec padla volba na oblast Ötztal, konkrétně Grosser RamolKogel (3551 m) a v případě dobrých podmínek i některého z menších bratříčků Kleiner RamolKogel nebo SpiegelKogel. Jako výchozí bod byl určen Vent - malé turistické středisko, odkud se vyráží spíš směrem na známější Similaun (3606m - nedaleko SimilaunHütte je pomník legendárního Ötziho) nebo WildSpitze (3774 m). My jsme se tentokrát plánovali vydat na druhou stranu do sedla RamolJoch. |  |
| V pátek brzy nad ránem jsme vyjeli z Prahy, stihli jsme dopravní zácpu v Mnichově, opar v Garmisch-Parten-Kirchenu na Zugspitze stejně jako na Fernpassu příjemný pohled na ZugSpitze přes jezero utopené v lese. Do Ventu jsme tak dorazili až ve 12, což nebyl zrovna nejlepší čas - ale co se dalo dělat. Přebalili jsme se, popadli batohy s veškerou výbavou a tradá na kopce - čeká nás pěkná štreka. | |
| Podle ukazatelů je to z Ventu na RamolHaus cca 5,5 hodiny - cestou přes Martin-Busch-hütte, tedy po opačné straně údolí než jsme potřebovali jít. Potřebovali jsme jít údolím po úpatí ZirmKogel(3229 m) a GamplesKogel(3399 m) - na správnou cestu jsme se dostali po cca 50metrové "kraví stezce" lesíkem za jedním z penzionů. Slunko pálilo a nebylo kam spěchat - podle cedulí jsme měli před sebou cca 5,5 hodiny stoupání po úbočí směrem k sedlu RamolJoch (3186 m), ze kterého nás mělo čekat cca 200m klesání a pak traverzem po ledovci až k chatě - cesta v podstatě bez komplikací. Tedy alespoň jsme si to v tu dobu mysleli. Předpověď počasí nebyla úplně růžová a tak se dalo čekat, že slunko nám nad hlavou nejspíš celou dobu svítit nebude. Asi po 30ti minutách jsme narazili na první rozcestník a tak nás uklidnilo, že jdeme dobře. Slunko neustále pařilo, ale nahoře od Similaunu se začalo počasí vcelku rychle kazit - z dálky byla slyšet bouřka a vrcholky hor před námi halil bílý dešťový opar. | 
|
| Bouřku nad hlavou jsme si skutečně nepřáli - s cepínem a stativem na krosně jsme byli ideálním cílem jakéhokoli uzemnění chtivého výboje. Když jsme dorazili na prudké stoupání po úbočí GamplesKogelu, občasné kapky začaly houstnout - na rychlo jsme se převlékli do nepromokavého a dupali jsme dál. Zhruba v těchto místech jsme taky potkali jediného člobrdu za celé dva dny - mastil si to s malým batůžkem směrem z kopce - Emil ho krátce vyzpovídal, bohužel jsem polovinu neslyšel a druhou polovinu nerozuměl, tudíž jsem se musel spokojit se suchým Emilovým konstatováním s mírně pohrdavým tónem: "Na RamolHausu nebyl, obrátil to." Zhruba v těchto místech jsme našli i rozcestník - 4 hodiny na chatu. Na nějaké focení nebyl čas, chuť ani síly - byli jsme rádi, že jsme schopni jít. |  |
| Vytrvalý déšť neustával - bubnoval nám do kapucí přes 2,5 hodiny, bylo cca 5-8 nad nulou. Cesta pod sedlo RamolJoch měla podle map vést částečně po okraji SpiegelFerner - bohužel ledovec za posledních pár let dost odtál a tak na místě, kde jsme měli jít po ledu a sněhu, byly většinou jen zbytky kamení a bahna, které po sobě odtávající ledovec zanechal - krásně měkoučké bahno se směsí kamenů bylo navíc dost pohyblivé - občas jsme se bořili až nad kotníky do bahna, občas to byl výstup stylem 3 kroky pokročíme vpřed, 1 ujedeme vzad. Globální oteplování, pojem, kterým se dnes ohání každý mluvyschopný ekologický aktivista, pro nás konečně nabralo reálných rozměrů. Docházely nám síly a na RamolJoch nám zbýval ještě 300 výškových metrů - převážně po sněhu nebo spíše po tom, co sníh připomínalo. Na chvíli přestalo pršet - stoupající tlak nám po delší době dovolil se zase pořádně protáhnout plíce. Začala se dostavovat únava, krosny se zdály neskutečně těžké. Spacák, teplé oblečení, jídlo, vařič, vysílačky a k tomu kilo fotovybavení a stativ. Chytrák Emil si pro tyhle účely koupil odlehčenou duralovou trojnožku, já táhnul třiapulkilovou mrchu (a to jsem ještě nevěděl, že ji za celou dobu ani jednou nepoužiju) - raději jsem o tom nepřemýšlel, bylo potřeba soustředit veškeré síly k tomu, abychom se dostali včas do toho proklatého sedla. Z nebe začíná padat něco, co připomíná mokrý sníh, je 8 hodin večer a škrábeme se po změti ujíždějícího kamení, bahýnka a sněhu do sedla. Chřipka z minulého týdne mi moc sil nepřidala - ale až budu v sedle, bude to v pohodě - nic horšího než tahle poslední část mne už snad dneska nepotká. Emil na mne musel nahoře skoro 20 minut počkat - holt se ukazuje, že má letos nalezeno víc. Stihl i vyfotit pár fotek - vzhledem k počasí to nebude žádné terno, ale ke zdokumentování to stačí. |  |
| "Týýýý voleeeeeee, polez, tomu nebudeš věřit ... !", zaznělo shora a taxem sebral poslední zbytky sil a dodrápal se posledních 20 metrů k Emilovi. Ze sedla měl vést sestup podobným terénem a duševně jsem se připravoval na to, že zbylý sestup k chatě strávím rochněním v měkkém sněhu. Z RamolJoch jsme měli sestoupit na RamolFerner, přestalo pršet/sněžit, do údolí začala padat mlha, očekáváme sestup o cca 150 výškových metrů a před námi ferrata. V dokumentaci na netu ani v mapách, které jsme měli k dispozici, nic takového nebylo - tak tomu říkám překvápko. A tak jsme se s batohama za krkem a kovovým lanem mezi nohama začali pomalu sunout dolů. Posledních 40 metrů nás čekal epesní kovový žebřík. S tím batohem jsem si připadal jako obrovská nemotorná želva, na rukou promočené lehké rukavice, do toho mírná obava z otevřených výšek - prostě paráda, co víc si přát. Emil šel dolů jako první (abych padal do měkkého) a tak mi ze spodní části udělal dokumentární foto, zatímco já zápasil sám ze sebou na žebříku. |  |
| Žebřík kdysi končil na ledovci, bohužel v současné době na úroveň ledovce chybí cca 15-20 výškových metrů - tudíž z žebříku jsme seskočili do sněhu, pod kterým byly ohromné kameny, kterými jsme si hledali cestičku do údolí. Docela dost to ujíždělo, začala padat mlha a RamolHaus nikde. Podle mapy jsme se mohli akorát domnívat, že leží za dalším malým sedlem po pravé straně - cca 500m od nás. Čekal nás tedy travers po relativně mírném svahu až pod sedlo, přes které je potřeba se vyšplhat. Nasazujeme mačky, bez nich bychom se ujíždějícím sněhem bezpečně asi těžko dostali - občas se boříme po kolena do sněhu a snažíme se být opatrní na nějaké ty skulinky mezi kameny, se zlomenou nohou se moc dobře nechodí. Těsně před devátou hodinou jsme dorazili pod sedlo, teď už jen cca 50m traverz do sedla a za ním už musí být RamolHaus. Už se vidím na palandě v suchém oblečení, baštím pytlíkovou polívku jako by to byla božská manna a ... a zatím stojím pod sedlem a od polívky mne ještě pár chvil dělí. | |
| Když jsme se druhý den s Emilem o celém výstupu bavili, shodli jsme se na tom, že nejobtížnější a nejnebezpečnější byla pravděpodobně právě tahle nejkratší část. Problém spočíval v tom, že náklon celé části, kterou bylo potřeba přejít, byl cca mezi 50-70 stupni, všechno bylo pokryto mokrým sněhem, do kterého jsme se místy až po pás bořili a pod cca 20m dlouhou šikmou plochou se sněhem byla halda kamenů, za kterými byla asi 30 metrů vysoká kolmá stěna do údolí. Tedy traverzování probíhalo ve stylu ležení na sněhu, hluboko zabodeného cepínu nahoře a jakéhosi postupného zapíchávání želez na botách do sněhu - tímto stylem jsme se nakonec relativně bezpečně přesunuli až do sedla. RamolHaus už je na dohled cca 150m před námi mírně z kopce, už se těšíme na Winterraum, palandy, jídlo a odpočinek ... ale všechno mělo být trošku jinak >>> | |