| http://www.skalsky.net » Fotky z akcí a cest » Rudolfshütte - skialp | |
| Po dlouhé době jsem se zase od Emila a Paliho nechal zlanařit (konečně jsme se termínově shodli) na výlet do hor - tentokráte nikoli pěšky jako v předchozích případech, ale na lyžích. Předpověď počasí sice neslibovala zcela ideální podmínky, ale představa tří dnů ve sněhu a ledu nás naplňovala optimismem :) A tak jsme sbalili vše, co jsme považovali za nutné - skialpové lyže - botky - hole, lavinový set s pípákem, sondou a pořádnou lopatkou (naštěstí jsme ho ani jednou nepoužili), pořádného kulicha, placatici něčeho dobrého, pár sladkostí a hlavně nezapomenout foťáky a stativy ... až bude hezky, ať máme čím fotit. | |
|
« Den první - lezeme na Granatspitze » « Den druhý - mlha :) » « Den třetí - konečně slunko » |
|
|
Naším cílem byla horská chata Rudolfshütte (2.315m) -
cesta z Prahy přes Plzeň, Mnichov, Kufstein a Kitzbuhel netrvala ani moc dlouho, vyjeli jsme ráno ve 4 a už před desátou jsme vystupovali z auta
v horské vesničce Enzingerboden, odkud jsme lanovkou dojeli až k Rudolfshütte. Na to, že jsme měli výbavu jako opravdoví tvrdí chlapi, tak naše výprava začala
jako pořádně "masňácký skialp" - lanovkou až k chatě. Ale naše chvíle měly ještě přijít. Nejprve jsme se ubytovali - lagger pro 15 lidí nám bohatě stačil,
mírně jsme pojedli a protože půlden byl ještě před námi, nebylo nač čekat - jdeme na první tůru. Několik vrstev moiry (ani cibule jich snad tolik nemá), fleeska, čapka,
rukavice, batohy s foťákama a ... a co mačky a cepín, budeme brát? Neeee ... dneska jen něco lehčího ... všichni jsme se shodli!. Joooo, to jsme ještě něvěděli, co víme dnes :) Vyrážíme přes Weisssee do prava směrem ke skalnatým okrajům sedla před Hoch Fürlegg (2.947), ale když makáme skrz vrstevnice pod Fürlegpfeiler (2831), cítíme stále ještě dost sil a tak měníme cíl - nebuďme neskromní, před námi se rýsuje Stubacher Sonnblick (3.088m) a kousek více vlevo ještě Granatspitze(3.086m), to by bylo, abychom alespoň jeden z nich nezdolali. A co jeden ... čas máme dobrý, zvládneme i oba. .... jóóó, to byly kecy, že by umlátily i grizzlyho. Realita ale nakonec byla o chlup jiná. |
|
| Nahoře nízká oblačnost, šedobílé nebe a po slunku ani památky - tedy moc nadějí na pěkné fotky není. A tak mechanicky šlapeme vzhůru, jen Pali občas zmizí a zpoza pomyslného buku uloví rychlou fotečku. Po 2,5 hodinách šlapání zastavujeme (ne že bychom předtím nestavěli každých 50 metrů, aby nás došly naše plíce) - už jsme na poslední rovince, teď už jen jestli půjdeme vpravo na Sonnblick a nebo rovně na Granatspitze. Jsem pro Sonnblick - dá se to pak dolů sjet na lyžích, hezky se projedeme! Na Granatspitze je posledních minimálně 50m namrzlé kamení, tam si nejspíš pěkně namydlíme už takhle ztuhlé papuly. Nakonec jsem přehlasován - Pali s Emilem se shodli na tom, že Granatspitze je větší výzva, že to bude větší dobrodrůžo. K tomu Emil dodává, že cestou zpátky zvládneme i ten Sonnblick - uvažuji o tom, jestli to myslí vážně a nebo jestli jsem tu jediný, kdo by měl přidat tréninkové dávky. Naštěstí se ukázalo, že kdyby nás síla našich průpovídek dokázala poponést, zvládli bychom K2 i Mt.Everest za dopoledne - v reále jsme ale byli schopni vylézt jen na Granatspitze. | |
|
Jsme pod kopcem, zbývá posledních cca 50 výškových metrů - namrzlé kamení a haldy sněhu nám připomínají, že právě teď by se nám hodily mačky a nebo alespoň cepíny - odpočívající v teple pokoje o pár set metrů níže.
Hlavně, že máme pípák, sondu a lopatu :) A tak sundaváme lyže a dál nahoru už jen po svých. Občas je to trošku o držku, ale nakonec odhodlání zvítězí nad opatrností a vydrápali jsme se nahoru všichni.
Nabízí se nám úchvatný pohled ... všude okolo bílo, občas díky prosvitnuvšímu slunku vidíme i dál než 100m od sebe :) No, za hezkého počasí tu musí být nádherně. Teď máme oblačnost, vítr, zimu, psa by ven nevyhnal - co tu vlastně dělám?
A pak mi to dochází - sedím na šutru, kousek pod nohama začíná prázdno a končí někde 300m pod námi. Jak na takovém malém vrcholu světa - na severní straně Stubacher Sonnblick (3088m),
na východ hřbet plný 'kóglů' - Keeskogl (2827m), Rötkogl (2657m), Tauernkogl(2683m) , chládek, výhled a božský klid - tady je mi prostě dobře. |
|
|
|
| Slézáme dolů - kupodivu nahoru to šlo líp :) A teprve teď nám začíná to největší dobrodrůžo - nerozježděni se snažíme jet hlubokým sněhem z kopce dolů - a ne z ledajakého kopce :) Prvních pár desítek metrů vypadáme jako špatně secvičené trio komediantů - lyže se nám v hlubokém sněhu občas boří, občas ujedou po namrzlé plotně - a tak sem tam některý z nás ochotně padne do sněhu hlavou napřed. Sněženky a machři hadr. Dojíždíme ke svahu, na kterém jsme cestou nahoru zálibně pozorovali naše zdatnější kolegy (a že jich bylo, kteří nás ten den do kopce předběhli). Jejich ladné obloučky hlubokým sněhem po tomhle relativně prudkém svahu nás nadchly - a tak teď stojíme natěšení na počátku svahu a ejhle - on pohled ze spodu sice sliboval nádhernou jízdu, ale pohled svrchu vypadá poněkud méně idylicky :) Chvilku váháme, jestli to někudy neobjet, ale nakonec jsme se vrháme z kopce a ladnými obloučky, pády a kotrmelci se po několika minutách dostáváme až dolů. A zatímco já s Palim jsme si pády vybrali na svahu, Emil si ten hlavní nechává jako třešničku až na poslední metry - v plné rychlosti hloubí svými tesáky novou ledovcovou trhlinu. Máme pár minut pauzu - salvy nadávek a plivání sněhu přerušuje jen Paliho a můj poťouchlý smích :) Naštěstí se Emil ve sněhu nerochní dlouho a tak jsme za dalších 30 minut na pokoji - v suchu a teple :) Večer si podle zásluh dáváme pořádný nášup k večeři, k tomu pár piv a skoro 3 hodiny mariáše - a usínáme jako na povel. | |
| pokračování » |